Džungle. Pokaždé, když jsem jako malý kluk toto slovo uslyšel, tak mě zamrazilo. Spoustu zvířat, rostlin a úzkých uliček. Přes husté koruny stromů a spletité liány neproniknou ani ty nejsilnější sluneční paprsky. Spoustu zvuků, vůní, hluků a v mém dětském věku hlavně nebezpečí. Tak nějak jsem si džungli představoval…

Janda Baik, malá vesnička ukrytá v kopcích porostlých bujnou vegetací. Asi hodinu severně od Kuala Lumpuru. Právě tam jsem před třemi týdny dojel. První zastávka “On the road”. Džungle se od mých dětských představ moc nelišila. Změnil bych jen to, že džungle není nebezpečná. Musíte ji trochu znát. Ideální je, když máte možnost být zde s člověkem, který v ní žije.

Strach máme v případě, když něco neznáme. Pokud věcem rozumíme, chápeme, jak fungují, tak strach přejde. Toto pravidlo se dá generalizovat téměř na cokoliv v našem životě…

Za ubytování, stravu a deset Ringgitů na den jsem pomáhal Khirolovi a Rubi s pracemi okolo domu, zahrady a pomalu se rozjíždějící farmy na pěstování a zpracování bambusu. V Janda Baik jsem zůstal 15 dnů. Sekání trávy, stavění schodů k řece, betonování plácku na sušení bambusů, ale taky hraní šachu, rozebírání politických, náboženských, ekonomických a kdo ví, ještě jakých témat bylo na každodenním pořádku.

Myslím, že právě zde jsem se aklimatizoval. Pochopil jsem, proč bych měl začít jíst chilli. Také to, proč je místní kuchyně velmi zdravá a výživná. Pochopil jsem, proč nemusím mít strach z muslimů a Islámu. Taky mi došlo, že i když jsem tu sám za sebe, tak vlastně sám nikdy nejsem a nebudu.

O tom všem a dalších věcech zase příště. Za chvilku budou fotky…